TO JE TAK TRAPNÝ! A CO S TÍM?

autor: | Úno 19, 2019 | Nezařazené

Asi jsme všichni někdy zažili pocit trapnosti. Situace, kdy jsme se cítili trapně my sami, někdo nás ztrapňoval, cítili jsme se trapně za někoho jiného, nebo jsme sledovali, jak někdo někoho ztrapňuje.

To je trapný! To je trapas. Neztrapňuj mě. Neztrapňuj se. Trapák. Ten je tak trapnej!

Prostě trapnosti se dějí a já se dneska chci trošku mrknout na to, o co tam jde.

Moje první vzpomínka na pocit trapnosti

Jedna z mých dávných vzpomínek se váže právě k výše nastíněnému tématu. Vzpomínám si na svůj první pocit trapnosti. Šla jsem s mámou do sámošky, byly mi tak 4 roky, vejdeme dovnitř, otvírám pusu, že pozdravím a máma zahlásí přes celou sámošku: „POZDRAV!“

Sekla jsem se. Ačkoliv normálně bych pozdravila, v téhle situaci jsem to neudělala. Cítila jsem se trapně. Celá sámoška čeká, až pozdravím. Kdybych byla pštros, zahrabala bych hlavu pod zem a byl by klid.

Ale byla jsem malá holka a máma mě vyhodila čekat před sámošku, „když neumíš pozdravit“. Máti byla přísná, ale zase díky tomu vím, jaký to je na vojně, i když nejsem kluk.

Bylo jí tak 26, svoje děti takhle vychovávali skoro všichni a vycepovaný dítě se líp zvládá, než svobodomyslnej parchant, což se hodí obzvlášť v situaci, když čekáš druhý a vládne tradiční rozdělení rolí na muže a ženu, zejména pak v domácích pracích.

No ale abych neutíkala od tématu.

Proč mi bylo tak trapně?

Bylo mi trapně, že si ty lidi v obchodě myslej, že neumím sama od sebe pozdravit. Že si o mně budou vytvářet takovej obrázek. Že si budou myslet, že jsem nevychovanej spratek, přitom já jsem vždycky slušně pozdravila. Jasně, tenkrát jsem to nedokázala pojmenovat, ale ten pocit si moc dobře pamatuju.

Sebe sama jsem vnímala jako slušnou holku, která ví, co se jak sluší. A chtěla jsem, aby mě tak vnímali i ostatní. Cítila jsem pocit nespravedlnosti, když se ve mně někdo mýlil. Chtěla jsem být viděna.

Cítila jsem se ponížená. Kdyby mi to špitla do ucha, byla bych podpořená, ale máma to udělala kvůli sobě. Proč?

Nechtěla se cítit trapně, že její dítě nezdraví. Že je špatná matka, že neumí vychovat svoje dítě. Chtěla všem ukázat, jak dobře svoje dítě vede a nepřemýšlela o tom, co to udělá v danou chvíli s jejím dítětem. A když jsem nepozdravila, vyhodila mě před sámošku, aby svůj obraz dokonalé matky ještě více podpořila.

Ta samá matka (tedy, abych nebyla pořád tak „nad věcí“, jen chci poznamenat, že ji miluju a jsem držka po ní) mi o 36 let později ukazuje fotku na mobilu, na které jsou vyfocené nohy v hnědých kožených botách. Na první pohled nechápu, co řeší. „Vidíš, v čem jel do tý nový restaurace? Dva dny mu říkám, ať to nenosí do práce, že v tom byl na brigádě a má to zahnojený a od soli a on si to vezme na tu večeři. Ten mě zas nasral!“

Naše přesvědčení

Všichni jsme plní přesvědčení o tom, jak by co mělo být a fungovat. O těchto přesvědčeních ale často nevíme. Nějak se cítíme a nevíme proč. A pak se setkáváme se situacemi, které nás o těchto našich přesvědčeních učí.

U někoho se to projevuje tím, že se cítí trapně, když jde jeho partner „nevhodně“ oblečen do restaurace. Představuju si zhruba takový vnitřní monolog: „Co si o mě budou myslet? Že mám za manžela někoho, kdo si nedokáže vzít do slušné restaurace slušný boty?“ Ale pak se tam na nevědomé úrovni odehrává ještě jiný level společenské hry: „Co si o mně budou myslet? Že jsem špatná žena, když na něj nedokážu dohlídnout? Že jsme nějaký socky?“

Moje vnitřní přesvědčení říkají: „Svět by měl vypadat takto“. A dávají nám do ruky návod, jak se světem pohybovat. A když narazíme na situaci, která se s našimi přesvědčeními neshoduje, vzniká ideální prostor pro rodící se pocit trapnosti.

Jak s tématem trapnosti pracuju já na sobě?

 

(1) Když pocítím vnitřní nekomfort v nějaké situaci, sleduji, odkud ten nekomfort plyne. Pozoruji, co je mi nepříjemné, kde v těle to cítím, co to se mnou dělá.

(2) Přemýšlím o tom, co jsem vypozorovala. Co mi tato situace ukazuje o mně samé. Co se z ní můžu naučit? Jaká přesvědčení ve mně jsou ta, která způsobují tento pocit?

(3) Pokud to situace umožňuje, pojmenuji „problém“, abych vyjádřila svůj postoj k němu. To mi umožňuje být viděna a cítím, že nejsem v rukou někoho jiného. Mám svou sílu u sebe.

(4) Pokud to situace neumožňuje, pojmenuji „problém“ pro sebe a rozhoduji se, jaký krok a zda udělám, abych se cítila lépe.

(5) Pokud je situace taková, že nemám možnost aktivně něco v danou chvíli udělat, snažím se celou situaci vniřně integrovat, „rozdýchat“, vytvořit si odstup, zaměřit se na něco jiného, „pustit“ to.

Dnes už je daleko méně situací, ve kterých bych se cítila trapně, než dříve. Jsem sebevědomější (jak ve smyslu „vědomá si sebe“, tak i ve smyslu „vážím si sama sebe více“) a je pro mě méně témat tabu.

Kdysi byl můj největší horor, že mi před skupinou lidí, před kterými přednáším, proteče při menstruaci krev na džíny tak, že to bude vidět. Dneska bych se s tím už asi popasovala :). A když by to byl trapas, aspoň bych měla o čem psát blog!

Budu ráda, když mi napíšete o svých trapasech do diskuse na Facebooku.

STÁHNĚTE SI EBOOK ZDARMA

VYBER SI KATEGORII

SLEDUJTE MĚ NA FACEBOOKU

SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU