5 ZJIŠTĚNÍ O SMRTI

autor: | Úno 12, 2019 | Nezařazené

Přesně před rokem prožil (záměrně nepíšu oslavil) své 65 narozeniny můj táta. Nepřála jsem mu a ani on nepřál mně o 5 dní později. Nějak jsme neměli ve zvyku dodržovat určité zvyklosti a ani jeden nejsme na formality. Ono upřímně, co také přát člověku, který už dlouhé roky na své zdraví a štěstí nedbal? Dost jsem trpěla z toho, že nežije, ale spíš se tak veze, s flaškou v ruce a cigárem v koutku, směrem ke smrti. Každý dítě si přeje vidět svoje rodiče šťastný, i když už je dospělý.

Je konec – nová realita

O necelé dva týdny později jsem ho našla ležet na zemi vedle postele v kaluži zapáchající tekutiny. Mrazilo mě v kostech a cítila jsem, jak přichází myšlenka: „Už je to tady. Je konec.“ Zavolala jsem polici, Andree (moje partnerka, o té ještě uslyšíte :)), bráchovi, mámě, strejdovi a v mínus dvanácti jsem čekala, až někdo přijede. Byla to dlouhá chvíle, byla jsem sama a cítíla jsem vděčnost, že v této velké chvíli mě nikdo neruší.

Čekala jsem, až přijede kriminálka a srovnávala v sobě dvě reality: realitu, že zemřel můj otec a už nikdy s ním nebudu moct o ničem mluvit, už nikdy to nebude lepší, už nikdy neudělá nic se svým životem, už nikdy neodpoví na mé otázky, už nikdy náš vztah nebude vyrovnaný a naplněný; a realitu té formy, ve které smrt nastala. Byla děsivá. Vlastně jsem v životě něco tak strašného do té doby neviděla. Ten smrad a ta kaluž pod ním. Bylo to příšerné a to jsem netušila, že až odvezou jeho tělo, tu kaluž tam nechají, ať si to pořešíme, jak chceme.

Rozloučení s babičkou

Nebylo to mé první setkání tváří v tvář se smrtí. 16 let a jeden den před tím jsem se loučila s chladnoucím tělem mé milované babičky, která tehdy zemřela ve věku 68 let. S babičkou jsem se tehdy rozloučila ještě ve chvíli, kdy mě vnímala. Ptala jsem se jí, jestli ji něco bolí. Po letech, kdy ji neustále bolely záda, mi řekla, že ne. V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Řekla jsem jí, že ji mám moc ráda a ona sotva slyšitelně ze sebe vydala „Proč?“. Odpovědla jsem jí, že je dobrej člověk a má dobrý srdce. Držela jsem ji při tom za ruku, oběma nám tekly slzy. Babičku jsem milovala. Trávila jsem s ní velkou část dětství. Byla to taková obyčejná žena, která chodila v zástěře, nechávala dohořet několik vajglů na různých místech domu najednou, vařila, pekla a smažila skoro vždycky kuře a věděla jsem, že mě bezmezně miluje.

Když mi psala máma z nemocnice, že u babičky „zůstává“, vyrazila jsem na cestu, ale babičku už jsem „nestihla“ živou. Když jsem přišla do místnosti, kde ležela, její tělo bylo ztuhlé, ale ještě teplé. Držela jsem ji chvíli za ruku, hladila po vlasech a vnímala, že na mě v té místnosti čekala. Pak se najednou něco změnilo a už tam nebyla. Cítila jsem to.

Sebedestrukce a naděje

S tátou jsem se nerozloučila. Nečekala jsem, že odejde. Ještě ne. Ne teď. Měli jsme velice složitý a náročný vztah. Moje první vzpomínky na dětství mám spojené s jeho závislostí na alkoholu a moje poslední vzpomínky také. Několikrát jsem s ním mluvila o tom, jak je pro mě těžké ho vidět v té destrukci, kterou žije. On vlastně nežil už dávno před tím, než zemřel. Celý den ležel u televize, ve světlých chvilkách něco plánoval a snil o budoucnosti, ve slabých chvilkách mluvil o sebevraždě, vinil mě za svůj život, vydíral mě citově a manipuloval.

Několik měsíců před jeho smrtí jsem mu říkala, že mám strach ho mít ráda, protože je pro mě těžké vidět, jak se huntuje. Chápal to a vždycky říkal, že s tím přestane. Za posledních několik let jsem ho obejmula jen dvakrát. V tom objetí bylo tolik lásky a naděje, ale při jeho nejbližším propadu zase vše zmizelo. Moc jsem si přála, aby přestal pít, našel svou sílu a postupně začal zase žít. Střídalo se u něj období, kdy byl optimistický a plánoval, s obdobími pesimismu a skepse. Moje naděje už postupně ustoupila a viděla jsem, že jen mluví, ale skutek utek.

Syrová autenticita

Ta otevřenost komunikace s ním mi vyhovovala. Bylo to takové syrové a skutečné. Na dřeň. Když mě citově vydíral, pojmenovala jsem to. Nechtěl to vidět. Měl pocit, že jsem jeho jediná spojka ke světu, že mě potřebuje. Já se té jeho potřebě bránila, protože mě dusila. Vlastně musím přiznat, že teď, když už nežije, se mi dýchá daleko líp. Ale chybí mi.

Z okna meditačky v našem domě jsem se dívala, jak nesou do pohřebáku  jeho tělo zabalené do čermé fólie. Tekly mi slzy. Bylo to definitivní. Je to tak, už nežije, právě ho vezou pryč. Je konec. Konec.

Vše je jedno

A najednou bylo úplně jedno, jaký je. Je jedno, jaký byl.

Bylo jedno, že rozbil opilej dveře, byla jsem vyděšená a měla jsem sklo v postýlce.
Bylo jedno, že jsme kvůli němu celý dětství nemohli pořádně spát.
Bylo jedno, že několikrát uhodil mámu.
Bylo jedno, že mi nepřišel na moji imatrikulaci, do tanečních, nebo na maturiťák.
Bylo jedno, že na mámu před mýma očima mířil pistolí a vyhrožoval jí, že ji zabije.
Bylo jedno, že vyhrožoval, že se zastřelí, když nesplníme nějaký jeho bizarní přání.
Bylo jedno, že nikdy nedodržel svoje sliby.
Bylo jedno, že byl maloměšťák, omezenec a sebestřednej sobec.

Bylo jedno úplně všechno. Zmizelo to a zůstalo jen to, co pod tou celoživotní bolestí živořilo:

LÁSKA

Po letech stresu a strachu jsem najednou cítila prostor nebránit se. Nemuset pečlivě hlídat svoje hranice, nedržet city na uzdě. Seděla jsem v tichu noci a cítila jsem lásku. Loučila jsem se s ním s láskou, bez výčitek.

Následovaly dlouhé dny, týdny a měsíce, kdy jsem truchlila. Jeho smrt mě silně zasáhla. Zemřel mi otec a bylo to těžký. Bylo úplně jedno, jaký byl. Byl to můj otec, kterého jsem milovala a se kterým jsem neměla ve chvíli jedho odchodu úplně čistej stůl. Odešel a mnoho toho nebylo řečeno, odžito, prokomunikováno. Chybí mi desítky dílků mozaiky, abych si dokázala vytvořit obraz toho, proč byl tím, kdo byl.

Přemýšlím o smrti…

Smrt přijde a neptá se, kdy může. Smrt přijde. Pocitově řada z nás vnímá smrt jako něco, co je daleko, co přijde, až budeme staří, ale tak to vůbec nemusí být. Může přijít úplně kdykoliv. Můžeš zemřít dneska. A stejně tak, kdokoliv z lidí, na kterých ti záleží, nebo se kterýma zrovna prožíváš neukončený konflikt, zůstalo mezi vámi něco nevyřčeného, může zemřít. A ty už nikdy znovu neodstaneš příležitost to s daným člověkem probrat.

AHA o smrti 1

Když jsem plně přijala tuto realitu, uvědomila jsem si, že právě tato realita mě nakopla k tomu víc žít. Nechci umírat s pocitem, že jsem nežila. Že jsem svůj život promarnila, nevyužila. Že jsem život brala jako samozřejmost, která tu bude „navždy“, namísto toho, abych plně využívala každou jeho chvíli.

Plně nemusí nutně znamenat to, že dělám tisíce věcí. Plně pro mě znamená žít tak, že mi můj život přináší naplnění a uspokojení. A to může přijít i z malých radostí, jako je procházka v lese, sklenička vína u krbu s milovanou osobou, nebo vrnění kočky na klíně. Ale může znamenat i to, že si splním sny. Dovolím si udělat něco, po čem jsem vždycky toužila, ale z nějakých důvodů jsem si to nedovolila. Může to být i zdánlivá blbost. Třeba se ve čtyřiceti naučit jezdit na skejtu, když to neklaplo v dětství. Prostě se podívej na to, co by ti opravdu uděalo čistou radost. A pokud tě to zvedne ze židle, je to to pravé a jdi za tím.

AHA o smrti 2

Na smrt se nelze připravit. Nikdy nebudeš mít všechno dokončené, se všemi urovnané. Ale můžeš udělat hodně proto, aby tvůj stůl byl ve chvíli odchodu maximálně vyčištěný tím, že už teď porovnáš to, co bys ve chvíli smrti chtěla mít srovnaný. Není na co čekat. Až a pokud budeš ležet stará a v bolestech, nebudeš mít tolik energie, jako teď. Tak využij situaci a zavolej někomu, komu cítíš, že něco dlužíš a pojmenuj to. Řekni jim, že je ti líto, že jsi je zranila. Není potřeba mnoha slov. Stačí ukázat, že jsou nebo byli pro tebe důležití a že si uvědomuješ, že mezi vámi je něco, co potřebuje dokončit.

AHA o smrti 3

Řekni svým blízkým, jak chceš, aby naložili s tvým tělem. Chceš spálit, nebo pohřbít? Chceš do hrobu? Kam? Nebo někde vysypat? Kam? Napiš závěť, ať ta rozhodnutí nemusí dělat za tebe. Pořeš další svoje praktické věci, jako je dědictví a majetek. Čím jasnější bude tvoje přání, tím jednodušší bude vše pro tvé pozůstalé.

AHA o smrti 4

Peklo není něco, co zažiješ po smrti, něco vnějšího. Peklo je stav v tobě, ve kterým se budeš smažit ve chvíli, kdy nemáš ten pomyslnej stůl čistej.

AHA o smrti 5

Pokud umírá tvoje blízká bytost, ulehči jí odchod tím, že ji pustíš. Nenuť ji tu s tebou a pro tebe zůstávát, pokud je připravena odejít. Umožni jí odejít s lehkostí a bez starostí, že to tu nezvládneš. Láska není závislost. Pusť ji s láskou. Dej jí tento dar. Zvládneš to. Máš všechny potřebné zdroje k tomu, abys mohla žít dál plnohodnotným životem. Plnohodnotný život nevylučuje smutek, truchlení, nebo to, že ti tvá drahá bytost chybí. Ale svůj život měj postavný na více pilířích, abys žila i ve chvíli, kdy přijdeš o svého nejbližšího člověka. 

STÁHNĚTE SI EBOOK ZDARMA

VYBER SI KATEGORII

SLEDUJTE MĚ NA FACEBOOKU

SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU